ProZ.com translation contests »
2014 annual ProZ.com translation contest: "Celebrations" » Czech to English » Entry #20813


Source text in Czech

Translation #20813

Na nádraží jsem si koupil lístek do La Spezia. Konečně jsem vnímal, že jsem v Itálii. Cítil jsem se pevný a jistý. Recepční měl pravdu: „Taková noc…“

V La Spezia nebylo příliš o čem rozhodovat. Před nádražím rostl vysoký plot ze zaprášených keřů a dole pod ním supěl přístav, který jako velryba občas vydechl gejzír pachů, hulákání a rezavého skřípotu. Korsika se mi proměnila v ušmudlanou, neodeslanou pohlednici. Ostatně, cíle bylo dosaženo, či spíše se mi sám od sebe zjevil, a nechtěl jsem se už dál rozmělňovat v dalších sebepitváních, otevřel jsem všechna okna své zatuchlé pevnosti a nechal proudit čerstvý vzduch, nač mu tedy stát v cestě a znovu se v kruhu honit za svým vlastním stínem?

Vrátil jsem se k pokladně a zeptal se na nejbližší vlak do nějakého velkého města.

„Za patnáct minut do Benátek, za čtyřicet do Říma,“ ozvalo se za okýnkem.

Vydal jsem se do Benátek.

Byl jsem v tom městě už jako malé dítě s rodiči a s bratrem, ale nic jsem si z toho nepamatoval. Snad jen holuby. Měl jsem o něm vzrušující fantazie, ve kterých se mísila mlha a ostré slunce, slaný vzduch a těžká zamotaná tajemství. Rozmazané siluety Giacoma Casanovy, Lorenza da Ponte a Antonia Vivaldiho. Ještě rozmazanější postavy dóžecích udavačů, hbitých gondoliérů a karnevalových masek. Pach ryb a soumraků ve vlhkém městě. Jak jsem se přesdvědčil, nebyl jsem daleko od pravdy, ale netušil jsem, jak mě to město sevře. Uchopí a nepustí.

Na nádraží Santa Lucia jsem vyskočil z vlaku, a když jsem vyšel z budovy, jenom jsem zasténal. Přede mnou bez varování vybuchl ohňostroj překrásného města. Bylo jedenáct hodin v noci. To město mi kynulo na pozdrav, Canal Grande jako by vrtěl hlavou, že to tak dlouho trvalo, a vlevo už mne vybízel Ponte degli Scalzi, abych jen vstoupil, že je vše připraveno. Musel jsem si sednout na schody a počkat, až se mi zklidní tep a budu se moci nadechnout.

Zůstal jsem v tom městě tři dny. A bylo lhostejné, jestli jsem byl nahý, nebo mi Benátky vtiskly na obličej jednu ze svých šalivých masek. Byl jsem šťastný. Byl jsem zamilovaný.

Zamiloval jsem se do města. Nebudu a nechci popisovat tyto tři dny. Byla to opojná svatební noc. Na náměstí San Marco jsem se napil moře a nechal se vést…
At the station I bought a ticket to La Spezia. I finally felt like I was in Italy. I felt sturdy and sure. The receptionist was right – “what a night…”

In La Spezia, there weren’t many decisions to be made. A great fence formed of dusty bushes grew up in front of the station and the port lay heaving underneath, where like a whale it would occasionally gush forth a torrent of odours, bellows and rusty screeches. For me, Corsica had become a smudged, unsent postcard. After all, the goal had been achieved, or rather it had appeared to me of its own accord, and I didn’t want to let myself be crushed further still by more self pity. I opened all the windows of my stifling stronghold and let the fresh air rush in. What was the use in getting in the way and chasing my own shadow round and round again?

I returned to the counter and asked for the next train heading to a big city.

“Venice in fifteen minutes, Rome in forty,” came the reply from behind the glass.

I set off for Venice.

I had already visited the city as a young child with my parents and brother, but I couldn’t remember anything about it. Except for the pigeons. I had thrilling visions about them, in which fog and bright sunshine intermingled with the salty air and weighty, tangled secrets. The blurred silhouettes of Giacomo Casanova, Lorenzo da Ponte, Antonio Vivaldi… The even blurrier figures of the Doge’s informers, spritely gondoliers and carnival masks. The stench of fish and dusks in a clammy city. As I would later find out, I was not far from the truth. Yet I never anticipated how the city would seize me. It clutches and doesn’t let go.

I jumped off the train at Santa Lucia station, and when I left the building all I could do was moan. Without warning, the city burst into a beautiful explosion before my eyes. It was eleven o’clock at night. The city waved to me in greeting and the Grand Canal seemed to shake its head, disappointed that it had taken so long. To the left, the Ponte degli Scalzi was already inviting me to climb it; everything was ready. I had to sit on the stairs and wait until my pulse settled and I could breathe once again.

I stayed in the city for three days. It didn’t matter if I was naked, for Venice pressed one of its masks of delusion onto my face. I was happy. I was in love.

I had fallen in love with the city. I won’t describe those three days – nor do I want to. It was like an intoxicating wedding night. On Piazza San Marco, I drank in the sea, and let myself be carried away…


Discuss this entry